CO DĚLÁME / Hudba / Hudební skladby

Kořeny lidových písní anonymních autorů sahají do dávných dob, jsou zahaleny tajemstvím. „Kdo se ponoří pod hladinu baladických tůní, lapá po dechu mezi základními otázkami: Kde vůbec hledat originál? Komu naslouchat? Lze nahlédnout dnešní sensibilitou neopakovatelnou přírodní scenérii, spjatou s baladou jako polovyprávěným lidovým evangeliem, jak je vnímal Sušil, dvaadvacetiletý student teologie roku 1826? Přímé cesty jsou zaváty nánosem vzdělání, předsudků, necitlivostí…Dostát se dnes vzrušené citovosti našich předchůdců znamená pohnout se z místa, opustit dosažené, přešlechtěné, zapomenout naučené…“ (píše Vladimír Merta v článku „K folkloru se bloudí oklikou“).

Valašské cantio

Nápěv naší písně má výrazné rysy středověkého cantia. Cantiones jsou jednohlasé latinské duchovní písně, které vznikaly na konci 12. st. a hojně se používaly ještě v době reformace. Tyto lyrické zpěvy pozdního středověku se odklonily od gregoriánského chorálu. Často se jednalo o veršovánky, dvojjazyčné slovní hříčky (např. „In dulci jubilo, nun singet und sei froh¨“), které skládali studenti či klerikové. Proto se jim také říkávalo „namíchaná“ nebo dokonce „bastardní poezie“. Měly paraliturgickou funkci, nepoužívaly se při mešní liturgii. Díky často používanému třídobému houpavému rytmu a líbezné melodice, která v mnohých případech začíná rozloženým durovým akordem (znak lidových písní alpského prostředí), se těšily několik staletí velké obliby. Často byly spojeny s adventem a vánocemi. Mezi nejznámější cantia patří: Quem pastores laudavere (EZ 245 Mládenec blahoslavený), Gaudeamus pariter omnes et singuli (EZ 264 Všichni věrní křesťané), Ave Hierarchia celestis et pia (EZ 261 Aj čas vzácný přišel). Autoři textů z dob reformace je záměrně používali především proto, že byly lidu blízké, populární. Nelze s určitostí tvrdit, že kořeny nápěvu valašské písně ze Vsetína sahají až k alpskému cantiu z 12. st., ale pokud tomu tak je, tak je to krásný příklad propojenosti dvou odlišných kultur v různých dobách. Onu propojenost „lidových“ písní 19. st. s písněmi jiného původu názorně vysvětluje diagram Bedřicha Václavka:

Tento diagram by se možná dal vyložit i takto: A = kultura západní Evropy, B = kultura východní Evropy, C = kultura Českých zemí. Ona pomyslná kulturní hranice prochází Moravou. „Evropa je jako ořech, jehož skořápky symbolizují západní a východní kulturu a jádro ořechu tvoří křesťanství„ tvrdí benediktin východního rýtu Ireneus Trotzke z německého Niederalteichu.

Paraliturgický zpěv

Jde o zpěv, který se nepoužívá při bohoslužbách, ale „vedle“ bohoslužeb. Obsahuje prvky, které nejsou vlastní liturgii, proto se nemají (nesmí) používat při bohoslužbách, ale až po nich, nebo nejlépe mimo chrámové prostředí. Přísní liturgové tvrdí, že ne všechny duchovní zpěvy jsou vhodné k zařazení do bohoslužeb. Ani výjimečně, když je k tomu důvod? Když třeba slavíme rodinnou neděli, či při dětské vánoční slavnosti? Církevní hudebníci ovšemže ctí liturgickou přísnost, ale striktně ji nedodržují. Dodržování liturgických předpisů není přeci zárukou pravé bohoslužby. I naše píseň by se dala označit za „nekostelovou“, za paraliturgickou hlavně proto, že má text v nářečí, ale přesto zazněla v podání dětského a smíšeného pěveckého sboru před několika lety při štědrovečerních bohoslužbách ve Zlíně. Tehdy plnila dokonce liturgickou roli: zvěstování. Zvažovat, co do bohoslužeb patří, a co ne, je správné, ale zároveň si máme přiznat, že vše, co zpíváme, co konáme, se děje před Boží tváří, ať už jsme v kostele, doma či kdekoliv. Doma při rodinném zpívání u stromečku taková píseň také nezní špatně! Nebo ještě se nabízí jiná možnost, kterou popisuje jedna historka: Rodina spolu poklidně slaví Štědrý večer, a po rozbalení dárků otec vytáhl CD z obalu a pronesl: „zaposlouchejme se do krásných tónů vánočních písní a budeme myslet na ty, co nemají možnost, aby si pořídili tak drahý přehrávač, jako máme my, a proto si je musí zazpívat sami…“

Ladislav Moravetz