Téma

Na základě rozhovorů, které spolu vedou představitelé většiny církví v České republice, mohu říci, že církve si velice dobře uvědomují svízele dopadů hospodářské krize na každého člověka. Krize je věc časově omezená a pokud je nutné šetřit, pak je to třeba dělat, ovšem s tím, že budou soustavně vyhledávána a zefektivňována právě ta místa, kde se nejvíce rozhazuje a nemoudře utrácí. Jakmile se tak děje, pak jistě každý dočasné zmrazení, příp. i snížení platů, přijme a unese. Podmínečnost předchozí věty naznačuje, že není neoprávněný dojem, že se stát stále ještě nejvíce hojí na malých a velké nechává proplouvat.

Záležitost financování církví však souvisí s jedním docela pikantním bodem. Stojí na faktu zabrání církevního majetku státem v roce 1948. Šlo o majetek, který stát dodnes ani nevrátil, ani neproplatil a vlastně ani nijak zásadně neposunul k řešení. Jsou snadno dostupné dokumenty, zpracované nezávislými ekonomy, které říkají, že kdysi zabavený majetek církví za dobu, kdy jej stát drží, vynesl státu o 168,8 mld. Kč více než kolik stát vydal na církve. Hrubým přepočtem pak z toho vyplývá, že státem zabavený majetek církví každoročně přispívá do státního rozpočtu o cca 2,5 mld. Kč více než kolik stát vyplatí církvím. Pokud se tedy dnes jedná o to, aby platy duchovních byly o 5-10 % sníženy, pak to znamená, že církve dostanou o 80-160 mil. Kč méně než jindy a o to se pak navýší výnos pro státní rozpočet ze strany někdejšího církevního majetku církví a církví samotných. Pokud společnost a vládní představitelé uznají, že je třeba, aby církve dotovaly stát, pak se taková vynucená „dobročinnost“ ze strany církví již musí dít na úkor jednotlivých zaměstnanců církví. A kvůli tomu pak průměrný měsíční plat duchovních půjde níže ze současných cca 16 tis.Kč (nikoliv 22 tis. Kč, jak je někdy uváděno).

Výše uvedená skutečnost se stále spíše zamlčuje než zveřejňuje, ona totiž vše pak staví do jiného světla. Podle ní to vůbec nejsou daňoví poplatníci (a už vůbec ne nevěřící a ti, kdo do církví nepatří), kdo platí ze svých daní církve, ale jsou to církve prostřednictvím jim zabaveného majetku, kdo dotují státní rozpočet, což pak dovoluje krýt i takové náklady jako jsou předražené zakázky, nesmyslné benefity a rozmařilost podle zásady z cizího krev neteče.

Církve a duchovní nebudou těmi, kdo budou stávkovat kvůli platům. Ocení však a uvítají, když žurnalisté, těšící se obrovské důvěře ze strany společnosti, budou informovat přesně a komplexně. Problematika majetkového narovnání mezi státem a církvemi a její populistické zneužívání jsou půdou, kde můžou cílením za pravdivostí vykonat velice mnoho.


Joel Ruml
Synodní senior ČCE

________________________________________